MYANMAR - SVĚT DLOUHOKRKÝCH ŽEN


„S dlouhokrkými ženami jsem se setkal poprvé v Thajsku. Byl jsem ale nesmírně šťastný, že v Myanmaru jsem mohl fotit jejich skutečný život.”

V Myanmaru oficiálně žije téměř pětapadesát miliónů lidí, jejichž úředním jazykem je barmština. Etnických Barmánců je přibližně 70 %, zbytek tvoří příslušníci sto pětatřiceti různých etnických skupin, kteří spolu mluví vlastními jazyky, odlišnými dialekty, mají své tradiční kroje, tradice i historii. Nejpočetnější zastoupení mají Šanové (9 %), Karenové (7 %), Arakanci (4 %), Čjinové (2 %) a Monové (2 %). Nedaleko města Demoso, které leží v centrální části Barmy, jsem na chvíli zastavil u rýžového pole. Chtěl jsem se na chvíli nadýchat čerstvého vzduchu po dlouhé cestě od Mergujského souostroví na jihu země. Z chvíle se ale staly hned dvě hodiny. Mému oku fotografa totiž neuniklo, že na poli právě sklízí rýži kayanské ženy. Kayanové patří do významné etnické skupiny Karenů. První prstenec získá malá holčička ve svých pěti letech.

S přibývajícím věkem až do šestnáctého roku těžké prstence přibývají. V dospělosti má mosazná spirála pětadvacet prstenců a váží deset kilogramů. Často si lidé myslí, že váhou prstenců se ženám prodlužují krky, pravdou ale je, že zátěž během růstů deformuje dívkám klíční kosti, díky čemuž jsou dolů stlačena ramena, zdeformován hrudní koš a vrchní řady žeber. Důvody nošení této netradiční ozdoby jsou stále neobjasněné. Může se jednat o vyjádření kmenové příslušnosti, symboliku ženské krásy, ochrana před únosy žen nebo útokem tygra. Co je ale pravda už neví ani samotné dlouhokrké ženy. Pro ně je nejdůležitější zachování tradice, která se dědí z generace na generaci. Díky udržení tohoto zvyku dochází také k zachování jedné z krásných kultur tohoto světa.

CESTA ZA FOTKOU

Na setkání s kayanskými ženami, které v rýžovém poli sklízely úrodu, vzpomínám rád. Po úmorné cestě z jihu země jsem byl rád za toto milé setkání. Etnickým skupinám, domorodým kmenům a národům se věnuji několik posledních let. Vždycky žasnu nad krásou a rozmanitostí jejich tradic. Je pro mě také zajímavé porovnávat, jak které kultury dokážou cizince přijmout, co vše tomu předchází a v jaké náladě se celé focení odehrává. Asii miluju nejenom pro skvělé

jídlo, exotické počasí, ale právě pro srdečnost zdejších lidí. Dlouhokrké ženy mě navíc velmi mile překvapily, že se nenechaly ani na chvíli z práce vyrušit mým foťákem. Cvakání létalo horkým vzduchem a všichni jsme se plně soustředili na svou práci. Já na focení, ženy na sklizeň. Sem tam mě od focení vytrhla myšlenka, jaké to asi je, mít celý život takové závaží na krku. Ženy jsou na mosazné obruče zvyklé od malička, přesto jsem přesvědčený, že musí být nesmírně

úlevné, když si je můžou alespoň z důvodu hygieny na malou chvilku sundat. S kayanskými ženami jsem se setkal také u jezera Inle, kde v jedné ze zdejších dílen tkaly látky. V této části Myanmaru jsou dlouhokrké ženy na přítomnost fotoaparátu přeci jen navyklejší. Přesto jsem byl nesmírně šťastný, že ti, kteří mohli v Myanmaru zůstat mohou žít alespoň trochu důstojně oproti rodinám, které byly nuceny Barmu opustit do sousedního Thajska.

error: Content is protected !!