Publikováno v magazínu Koktejl, číslo 07/08, rok 2020
Mingalaba! Mává a zdraví mě s úsměvem od ucha k uchu kolemjdoucí muž. V Mandalay jsem si u nesmělého Zaka, Brita, který se do Myanmaru před osmi roky oženil, pronajal motorku s terénními úpravami. Řídit auto cizinec v Myanmaru nemůže, mezinárodní řidičský průkaz tu totiž místní vláda neakceptuje. S půjčením motorky naštěstí problém nemá. Po dvou dnech jízdy jsem konečně dorazil do hornaté oblasti nejchudšího myanmarského státu Čjin. Že jsem v odlehlých horách poznávám záhy. Nejenže potkávám mnohem méně lidí a za každý pozdrav, jako byl ten před chvílí, jsem vlastně moc rád. Hlavně se ale docela razantně změnilo počasí. Teplota dosahuje deseti stupňů Celsia a vytrvale prší. K večeru jsem rád za horkou polévku i ubytování s teplou vodou. Po čtyřech dnech v sedle jsem konečně dosáhl nejvyššího vrcholu této oblasti Mt. Victoria. Vypíná se do výšky 3 053 metrů a z jejího vrcholu je krásný výhled do dáli. Do dáli, kde na mě ve vesničce Kido čekajípavoučí ženy kmene Ra! Ony o mě zatím nevědí a já doufám, že mě mezi sebe přijmou.
Hornatá oblast čjinského státu se rozprostírá na západě Myanmaru, u hranic Indie a Bangladéše. Zdejší lidé hovoří vlastním jazykem, který se liší až ve čtyřiceti dialektech. Jazyková rozmanitost zdejšího území je natolik velká, že dialektem, kterým se mluví v jednom údolí, se lidé v údolí sousedním už nedorozumějí. Mně tedy nezbývá nic jiného, než s místními komunikovat buď rukama nohama, nebo za pomoci anglicky mluvícího domorodce. Naštěstí jsem ještě v Mandalay získal cenný kontakt na učitele Josepha. Setkat se s ním mám ale až ve vesnici. Čjinové přišli na zdejší území 1000 let př. n. l. z Tibetu a tvoří velké množství různorodých kmenů a etnických skupin. Kulturou a tradicemi jsou si bližší spíše s kmeny okolních států než se zbytkem národů Myanmaru. V celé této oblasti dominuje křesťanství, ale i tady přetrval prastarý animismus. Opakované snahy barmské vlády zavést do oblasti buddhismus neměly valný úspěch. Zomi, Asho, K’cho, Kuki a další místní etnika, ti všichni brání dávné tradice svých kultur, jak nejvíce mohou. Nedílnou součástí domorodého života je proto i magické nadpřirozeno. Ani v Kido proto nechybí chýše zdobené kříži, ale i lebkami buvolů nebo dřevěné oltáře pro lesní duchy, tzv. naty.
Jen pár minut po příjezdu do vesnice se setkávám s první pavoučí ženou. Joseph nikde, ale posunkům rozumíme oba skvěle. Paní je moc krásná a milá. S vděkem od ní po chvíli nonverbální komunikace přijímám pozvání na oběd. Po vyčerpávající cestě se jídlo hodí, navíc jsem se dnes moc nenasnídal. V mých představách jsem si myslel, že mi nabídne suchou rýži, která by mi bohatě stačila. K mému překvapení mi paní spolu se svými dcerami připravila doslova hostinu králů. Za svůj život jsem sjel kus svět,ale nikde ani nikdy jsem neviděl tak pohostinné lidi jako tady v Barmě. Místní by se rozdali jen proto, aby mi pomohli nebo udělali radost. Vedle rýže jsou na zemi přede mnou mističky se smaženou rybu, zeleninou a několika druhy omáček. Jídlo je skvělé. “Džezubare, džezubare“ – pokorně děkuji ženám úklony se semknutýma rukama před obličejem. Popravdě musím přiznat, že jsem se zde v zakouřené maličké chýši na zemi najedl lépe než v kdejaké vyhlášené restauraci. Konečně se setkávám s Josephem. Je to sympaťák, učitel, který před lety odešel do města a do rodné vesnice se občasně vrací v době školních prázdnin. Hned po seznámení mě zasvěcuje do tajemství zdejší kultury. Krása pavoučích žen je prý proslulá široko daleko. Ženské tváře ošlehané drsným krajem zdobí unikátní tetování. Pro takovou krásu ale všechny musely trpět. Mezi 11. a 15. rokem je jejich rodiny tetovali za pomoci přírodních barviv a především paliček s jehlicemi. Podotýkám, že bez použití jediné umrtvovací injekce! Není divu, že zúčastnění museli dívky násilím držet, aby několikahodinové utrpení vůbec vydržely. Jen při té představě mě bolí tváře. Tetování se mezi jednotlivými kmeny liší vzory, od malých čárek a teček až po obrazce pokrývající celý obličej. Ptám se Josepha, proč ženy tuto bolestivou tradici vůbec podstupovaly? Vypráví mi, že barmští králové místní nádherné ženy a dívky unášeli. Tetování tak mělo všechny chtivé panovníky i cizince toužící po čjinkách odradit. Čekal jsem, že potetovaných žen potkám o trochu víc. Nejsem zklamaný, to rozhodně ne, ale cítím velký smutek, protože mladou potetovanou ženu, jsem nespatřil ani jednu. Dochází mi, že se setkávám s jedněmi z vůbec posledních pavoučích žen na světě. Tuto starodávnou tradici v 60. letech vojenská junta označila za barbarský zvyk a pod přísnými tresty ji bohužel zakázala. Tento zákaz platí dodnes. Další z kulturních tradic mizejících z tohoto světa! Ach jo!
Na vlastní oči vidím, že život ve zdejších horách je nesmírně obtížný. Joseph mi vypráví, že zemi v minulosti několikrát postihl hladomor, naposledy to bylo v roce 2008. Zdravotní péče je zde nedostačující, vesnice špatně přístupné, bez elektřiny a pitné vody. Kolem 70 % Čjinů žije pod hranicí chudoby a zhruba 40 % jich strádá nedostatkem jídla. V této odlehlé oblasti tak stále platí, že člověk má jen to, co si sám zařídí – tedy vypěstuje a odchová. Pro zpestření jídelníčku se místní muži občasně vydají do lesů a něco dobrého uloví. Je tomu tak i druhý den ráno, kdy mě Joseph spolu s jeho kamarádem Tinem berou do zdejšího lesa. Ptáček, kterého Tin dnes po dvou hodinách běhání po kopcích ulovil však poslouží k jinému účelu, než je příprava pokrmu. Stane se obětinou pro duchy v průběhu jedné z nejdůležitějších ceremonií nejen zdejší oblasti. Sám jsem z informace, co se ve vesnici přihodilo, zaskočený. Jak mi Joseph překládá došlo jen několik málo hodin před mým příjezdem k tragické události.Jeden z místních mladíků se nešťastnou náhodou zastřelil. Zanechal tu čtyři malé děti a dvě manželky. Ano čtete správně, dvě manželky. V Barmě je totiž dovolené oženit se s více ženami najednou. Pohřební ceremonie je nejdůležitějším obřadem mnohých kultur a náboženských směrů. Tradičně se v tomto kraji lidé pochovávají do země pod břidlicové náhrobky v blízkosti chýší. Když se ale stane nešťastná událost, jako tomu je nyní, místní věří, že se jedná o pomstu zdejších bohů natů. Aby se svět dostal opět do rovnováhy, musí pohřební ceremonie proběhnout nejenom co nejrychleji, ale také formou kremace.
Po návratu z lesa jsem pozván do náčelníkovy chýše, kde ceremonie začíná. Abych byl slušný a místní neurazil, dodržuji v této ojedinělé situaci místní etiketu a přijímám skleničku kukuřičného vína i uvítací pokrm – uvařené vnitřnosti s rýží. Jak se po chýši rozhlížím, udržet v průběhu ceremonie střízlivého ducha nebude jednoduché. Je totiž slušností, každé pozvání na skleničku oplatit. A tak se tu oplácí a oplácí… Naštěstí uctění nebožtíka v náčelníkově chýši netrvá příliš dlouho. Po chvíli se všichni setkáváme u domu zesnulého. Kněží vykoná obřad a celá vesnice se s mladíkem loučí. Muži na poctění mrtvého kamaráda střílí salvy do vzduchu. Vystřelit více než dvakrát je odnepaměti pro všechny v tomto kraji jasným signálem, že se udála tragédie, vysvětluje mi Joseph. Opětovné výstřely ze sousedních vesnic dávají místním najevo soustrast. Nálada je do této chvíle vlastně docela uvolněná. Lidé si povídají, popíjí, dokonce se i usmívají a nechybí ani velmi svérázný tanec. I já nakonec své taneční umění musím k pobavení všech předvést. I když to do této doby moc nevypadalo, smutní se ale i tady. Pro každého rodiče je těžké pohřbít své dítě. Tesklivý zpěv maminky v průběhu kremace jejího syna mi bude v uších znít asi ještě hodně dlouho. Návštěva vesnice pavoučích žen se pro mě díky neočekávaným událostem stala opravdu hodně silným zážitkem. Být tváří v tvář smrti mě vždycky vede k zamyšlení. Díky poznání pohledu jiných kultur na smrt, jsem i já v tomto ohledu mnohem optimističtěji. Smrt je nejenom přirozenou součástí našeho bytí. Není pro mě tedy jen smutným koncem, ale především nadějným začátkem.
Další dva dny ve vesnici Kido se nesou ve veselém uvolněném duchu. Místní mi předvádějí svá obydlí, představují mi jednotlivé členy rodiny, chlubí se svými zvířaty, ženy tetováním. Až je mi líto, že i zde čas utekl neuvěřitelnou rychlostí a já se po několika dnech musím se všemi rozloučit. Jsem zvědavý, jaký osud tuto krásnou a ohroženou kulturu čeká. Naposledy mávám Josephovi, pavoučím ženám i všem obyvatelům malebné vesničky Kido. Nasedám na motorku a vyrážím za dalším myanmarským dobrodružstvím.
