Brazílie - Waurá
„Amazonské nebe zahalil temně modrý samet posetý jasně zářícími diamanty. Vládu nad divokou džunglí opět převzala tajuplná noc.“
Do neobyčejné symfonie nočního pralesa a především do mých snů, se nenápadně vkrádají temné stíny lesních duchů a hlavně neklidný šepot jedné z místních indiánek – „Waupitá! Waupitá! Celý neklidný se probouzím. Vycházím z chýše nadýchat se čerstvého vzduchu, když v tom mě k zemi přišpendlí skřeky táhnoucí se celou vesnicí. Šaman upadl do transu a blouzní. S hlavou plnou myšlenek opět usínám. Po zbytek noci ale stále slyším jedno jediné slovo. „Waupitá“. Začněme tento příběh pěkně od začátku. Po zdlouhavých přípravách jsem konečně připlul do vesnice. To nejdůležitější k návštěvě těchto tzv. xinguských indiánů mi však stále ještě chybělo. Po nekonečně dlouhé kmenové radě jsem naštěstí svolení od šamana a náčelníka Kasikiho k pobytu zde získal. Během několika dní jsem si všímal nejenom běžného života tohoto kmene, ale samozřejmě i tradic. Zaujalo mě, jak ženy svým dcerám před rituálními tanci malovaly po těle ornamenty. Tato intimní chvíle podtrhovala důvěrný vztah matky a dcery. Každá maminka se snažila, aby její dcera byla co nejpěknější. Na prostranství uprostřed vesnice se k tancům stejným způsobem připravovali i muži. Kolem nohou i rukou si pro umocnění mužnosti omotávali
bavlněné příze. Byl jsem i svědkem tradičních zápasů huka huka. I přes mou přítomnost, chod vesnice plynul ve stejném pomalém rytmu, jako před tím. Tedy alespoň do předposlední noci, kdy jsem prožil onen tajemný sen. Ráno po probuzení jsem se s ním svěřil Coraiovi, mému překládajícímu společníkovi, a samozřejmě i on to řekl ve vesnici. Místní šaman si mě ihned pozval k sobě, aby mi vysvětlil, co můj noční příběh znamenal. Pokorně jsem tedy usedl v jeho chýši. Vážná tvář moudrého starce mě trochu znervózňovala. Náčelník mi vysvětlil, že vykonané rituální tance, nebyly pro tentokrát dostatečné, a proto se na ně lesní duchové rozhněvali. Za trest poprášili náčelníkovo i mé tělo smrtelně jedovatým práškem. Oba jsme dle náčelníkových slov mohli minulou noc zemřít. Šaman v noci upadl do transu, v křečích sténal bolestí, křičel a vřeštil. Naštěstí nás prý ochránili dobří duchové. Aby byla moje ochrana ještě silnější, bylo důležité, abych získal kmenové jméno. Ne přezdívku, ale jméno. Šamanova žena proto vstoupila do mého snu a jedno mi přiřkla. Waupitá je tak od oné noci mým novým domorodým jménem kmene Waurá. Příběh, kterého jsem se stal svědkem, je neuvěřitelný. Těžko říct, jestli mi ho doma vůbec někdo uvěří.
CESTA ZA FOTKOU
Na každou cestu se ještě před odjezdem velmi pečlivě připravuji a stanovím si hlavní cíl výpravy. Tím Brazilským cílem a jedním z mých dávných klukovských snů bylo proniknout do uzavřeného světa domorodých indiánů žijících na horním toku řeky Xingú. První dny, kdy se toulám po ulicích Ria jsem v hlavě pořád viděl úžasnou knihu rakouského horolezce a cestovatele Heinricha Harrera z roku 1968 U Jezera Blaženosti, která o světě xinguských indiánů pojednává. I já jsem už hodně dlouho toužil po poznání moudrosti této kultury. Z celého srdce jsem si přál zažít jejich harmonický život ve skrytu
nespoutané džungle. Naplnit tento cíl však nebylo ani trochu snadné. Oblast, kterou tito indiáni obývají, je cizincům jen velmi těžko přístupná. Musel jsem nejprve získat povolení od Brazilské vládní agentury pro záležitosti indiánů – FUNAI. Papírování je to strašné, ale ani ve snu by mě nenapadlo to vzdát. Bohužel jednoho dne jsem zjistil, že je NĚCO ještě víc, než povolení od FUNAI. A to povolení od samotného náčelníka kmene! Po několika týdenním náročném putování napříč Brazílií jsem dorazil do městečka, které bylo podle mapy nejblíž národnímu parku Xingú. Bez informací, pouze s vírou, že se s indiány setkám.
Když jsem zjistil, že tady nikdo nemluví anglicky, začal jsem propadat panice. Nakonec mě cosi osvítilo, přibrzdil jsem před recepcí nejlepšího hotelu a šel se zeptat recepčního, jestli neví, jak se k indiánům dostat. Nemluvil anglicky, ale z mé lámané portugalštiny pochopil, o co se mi jedná. Zmizel kdesi v útrobách hotelu a za pár minut mi někoho přivedl. Během chvilky přede mnou stál Marcelo, celosvětově uznávaný antropolog, který více než 20 let studuje život místních indiánů! Po mnoha vyjednáváních jsem nakonec právě díky němu získal příležitost vydat se do vesnice kmene Waurá a setkat se s jejím náčelníkem.