Publikováno v magazínu Koktejl, číslo 10, rok 2020
Klid! Taky si jako já v těchto dnech říkáte, že byste chtěli mít na pár minut klid? A proč si ho vlastně nedopřát? Stačí se jen rozhodnout a třeba právě teď se zhluboka nadechnout a ponořit se na těchto stránkách pod mořskou hladinu mezi filipínskými ostrovy Apo, Cebu a Coron. Čas pod mořskou hladinou plyne pomaleji, proudí zde harmonická energie přírody a člověk zapomene na vše, co se děje nad ním. V tom bláznivém světě tam nahoře.
Popravdě, Filipíny jsem vždycky při prohlížení map opomíjel. A vlastně ani nevím proč. Našly si mě sami, když jsme s manželkou hledali další destinaci, kterou bychom rádi zpracovali pro náš vzdělávací projekt Planeta Země 3000. Najednou, jako by filipínské ostrovy vystoupily nad všechny ostatní země jihovýchodní Asie. Začali jsme pečlivě vybírat lokality, načítat informace o tomto koutu světa a já hned s první nastudovanou knihou o Filipínách věděl, že zdejší pestrý podmořský svět si nesmím nechat ujít. Už z prvního pohledu z okýnka letadla na filipínské ostrovy lemované bohatým světem korálových útesů mi bylo jasné, že průzkumu zdejšího pomořského světa věnuji víc než jen pár dní. Že to nakonec bude celý měsíc by mě ale tenkrát ani ve snu nenapadlo.
Apo Island
Nejdéle času jsem strávil a zároveň nejvíc ponorů uskutečnil na malebném ostrůvku Apo, který leží ve střední části Filipín ve skupince ostrovů Visayas. Ostrůvek je přátelský, klidný a plný pohody. Třítýdenní pobyt zde jsem si užíval na maximum. Korálový svět v okolí ostrova mě uchvátil hned při prvním ponoru. Tolik mořských želv na jednom místě jsem snad ještě neviděl! Karety obrovské kolem mě doslova létaly jako starobylí moudří andělé. K pohybu ve vodě želvám pomáhá nízký aerodynamický krunýř. Široké přední končetiny slouží jako pádla a karety s nimi skutečně mávají jako křídly. Zadní nohy jsou skvělými kormidly. Příroda mě fascinuje od malička. Třeba tím, že mořské želvy dokážou zpomalit srdeční tep na jeden úder za minutu, díky čemuž vydrží pod vodou celých pět hodin. Já bych tady s nimi vydržel snad pořád! Želvy si hověly na útesech a doslova mi pózovaly před foťákem jako modelky. A já této jejich přízně využil na maximum. Bez focení by mé ponory nebyly kompletní. Mořské želvy podnikají jednou za dva až tři roky i dva tisíce kilometrů dlouhou a strastiplnou cestu napříč oceánem, aby se vrátily na místo svého zrodu. Tedy na rodnou pláž, kde nakladou vejce a vrátí se do moře. Vědci se domnívají, že želví samice najdou vždy tu správnou pláž částečně díky magnetickému poli Země, mořským proudům, chemickému složení vody, ale i díky výtečné paměti.
Ještě před odletem na Filipíny jsem si moc přál spatřit mořské hady. Hady jsem už mnohokrát fotil a natáčel na souši, s těmi mořskými, jejichž jed patří k nejsilnějším na světě, jsem tu čest zatím neměl. Právě Apo Island tuto mou touhu splnil. Mořští hadi jsou příbuzní kobrám. I když jsem je pozoroval na vzdálenost několika centimetrů, útoku jsem se neobával. Vlnožilové i vodnáři jsou totiž velmi plaší a neútoční. Ladným pohybům ve vodě těmto hadům dopomáhá veslovitý ocas, který je jedním z hlavních znaků odlišujících mořské hady od těch suchozemských. Vlnožilové, které proplouvali kolem mě, dorůstají délky od jednoho do tří metrů a váhy až pěti kilogramů. Jsou masožraví a kořist loví i ve sto metrových hloubkách. Pod vodou vydrží vlnožil většinou hodinu, někdy však i déle. Korálové zahrady kolem Apo Island bují životem. Užíval jsem si pohled na sasanky, mezi jejichž chapadly se ukrývala rodinka klaunů očkatých. Jako mořský páv přede mnou proplul perutýn ohnivý. Už jeho netradiční vzhled napovídá, že není radno se k němu přibližovat. Ve vějířovitých ostnech ukrývá jed. Ropušnice ďábelská je vybavena ještě prudším jedem než perutýn. Tato ryba však tentokrát zvolila opačnou taktiku než její ohnivý kolega. V maskování je totiž ropušnice opravdovým mistrem, mému oku však neunikla. Pyskoun proužkovaný si užíval bezstarostnou plavbu nad útesem, muréna hvězdovitá se naopak raději ukryla v jeho dutinách a vyčkávala na nejlepší příležitost k útoku na kořist. Hvězdice modrá si v poklidu a o samotě hověla mezi korály pode mnou. Soused od vedle, úhořovec Hassův, se spolu s kolegy vlnil v rytmu podmořského proudu sem a tam. Mezitím žralok černoploutvý samotářsky střežil celý útes. Po dobu sedmnácti dnů jsem dennodenně pozoroval toto nádherné podvodní divadlo a užíval si tu bezstarostnost, která pod mořskou hladinou panovala. Den osmnáctý se hladina pro lidské návštěvníky na několik dní uzavřela.
Po Indonésii je Filipínská republika druhou největší ostrovní zemí světa. Rozkládá se na ploše 300 000 km2 a tvoří ji 7107 ostrovů. Celá Jihovýchodní Asie, tedy i Filipíny, je součástí velmi dynamického Ohnivého kruhu Pacifiku, který se táhne podél rozhraní Tichomořské litosférické desky a desky Nasca. Celá tato oblast je seismicky a vulkanicky velmi aktivní. Přírodní živly se na Filipínách hlásí také pravidelně od června do listopadu, tedy v období dešťů, a to v podobě silných tropických bouří – tajfunů. Ročně se jich nad ostrovy prožene v průměru dvacet. A co čert nechtěl, jeden takový udeřil na severu Filipín koncem října 2015, tedy v době, kdy jsem se potápěl na Apo Island. Tehdy tajfun Koppu řádil dostatečně daleko, ale i tak mě vydatnými lijáky a vochrem dosahujícím až dvě stě deset kilometrů v hodině odřízl od okolního světa. Bezpečně odplout jsem mohl po pěti dlouhých dnech, kdy se počasí umoudřilo a Koppu utichl. Mou další zastávkou se stal ostrov Cebu.
Setkání s tím, co má mnoho hvězd.
Nekonečné oceánské vody jsou domovem mnoha krásných i podivuhodných živočichů. Vědci z celého světa odhadují, že přes 90 % veškerého druhového bohatství naší planety se nachází právě v oceánských vodách. Žijí zde jak jedni z nejmenších organismů světa, tak i skuteční obři, kteří patří k největším živočichům na Zemi. Do vod podél filipínského pobřeží, které omílá Tichý oceán, pravidelně připlouvá například ohromný butanding. Tak Filipínci říkají největší parybě světa – žraloku velrybímu, který ladně pluje světovými oceány již úctyhodných šedesát milionů let. Tento druh byl popsán v roce 1828 anglickým přírodovědcem Andrewem Smithem, ale mnohé z života žraloka velrybího zůstává lidem doposud utajeno. Žraloci velrybí často migrují za potravou. Největší potravní zásoby tak nacházejí v okolí Thajska, Austrálie, Jižní Afriky, Mexika nebo právě u filipínských ostrovů jako je třeba Cebu.
Ke každému ponoru patří důkladné přípravy. Jako vždy i tady mi čas navíc zabrala ještě příprava foťáku. Fotografie je mou prací i vášní už dvaadvacet let a pod mořskou hladinou pro mě dostala tato profese zcela nový rozměr. Viditelnost pod hladinou bohužel není díky mohutnému tajfunu ideální. Přesto žraloci připluli. Pro neobvyklé zbarvení získal žralok velrybí i mnoho přezdívek, například „ten, co má mnoho hvězd“. Toto hvězdné jméno přiřkli této parybě Malgaši z Madagaskaru. Pravdou je, že za jeho nádherné zbarvení by se nemusel stydět žádný malíř. V Jižní Americe šli na přezdívku s vtipem. V jihoamerických vodách znají žraloka obrovského pod přezdívkou „Domino“. U pobřeží Jižní Afriky je to zase „otec shilling“. Žralok velrybí žije samotářsky. Má zploštělou hlavu, krátký rypec, tlamu širokou až dva metry, uvnitř které roste přes 15 000 maličkých zoubků. Tito gigant tropických vod se živí převážně mikroskopickým planktonem, krilem nebo malými rybami a medúzami. Tuto potravu získávají filtrováním. Do široko rozevřené tlamy nasávají vodu, která proudí k jejích žaberním štěrbinám. Filtrační aparát tvoři houbovitá tkáň s otvory od jednoho do tří milimetrů, která je chrupavkami upnutá na žaberní oblouky. Tyto kostěné výrůstky slouží jako skvělé síto, na kterém ulpí veškerá potrava větší než tři milimetry. Za hodinu dokáže žralok velrybí přefiltrovat až šest tisíc litrů vody. Z více než čtyř seti druhů žraloků filtrují vodu tři druhy – žralok velrybí, žralok veliký a vzácný žralok velkoústý. Zžaloci velrbyí kolem mě proplouvali s rozevřenou tlamou, byli ohromní a já ohromený. Klid a síla, která plula s nimi mě jen utvrdila, že síla přírody je nebývalé pozitivní a velmi regenerační. Uvědomil jsem si, jak maličcí mi lidé jsme, jak důležitá, dokonalá a moudrá je příroda a jak na toto vše ve shonu moderního světa zapomínáme!
Adrenalin pod vodou
Filipínské oceánské dno nenabízí jen klidné a dech beroucí chvíle. Je také tajemným pamětníkem historických událostí. Například ostrov Busuanga, kam jsem se také v rámci mého podmořského poznávání Filipín vypravil, se před sedmdesáti šesti lety stal temným a chladným domovem ocelových obrů soupeřících o svobodu. Ano, řeč je o vracích válečných lodí z druhé světové války. Potopit se k nim je velmi náročné. Často jsou totiž v hloubkách přes třicet metrů. Právě na Filipínách se nacházejí jedny z nejlepších vrakových potápěčských lokalit v Asii. Průzkum hlubin, a především pozůstatků dějinných událostí pro mě bylo silným a adrenalinovým zážitkem. Lehká nervozita mě opustila s ponořením se pod hladinu. Sledoval jsem ručičku hloubkoměru, která začala pomalu klesat. Zastavila se na třiatřiceti metrech, já i můj filipínský parťák a průvodce v jedné osobě Rogen jsme se ocitli na místě. Do tajuplného ticha a temnoty oceánských hloubek v té chvíli vstoupilo pouze mé přístrojové dýchání a rozrušený tlukot srdce. Okolí ostrova Busuanga se stalo jedním z významných bojišť Války o Tichomoří v průběhu druhé světové války. Boje o osvobození Filipín od japonských okupantů se táhly dlouhá léta. Vzpomínkou na válečné události je až dvacet čtyři vraků bojových a zásobovacích lodí, které byly zneškodněny letadlovými loděmi TF38 třetí flotily amerických námořních sil pod velením admirála Williama Halseyho a to během jediného dne 24. září 1944. Dvanáct dostupných vraků se nachází v hloubkách v rozmezí pěti až čtyřiceti metrů. Olympia Maru, ke které jsme se potopili, byla japonská zásobovací loď. Při jejím potopení zahynulo celkem čtrnáct námořníků, tři střelci a dva pasažéři. Admirál Halsey, velitel celé operace, se velkou měrou zasloužil o osvobození Filipín.
Byl jsem si dobře vědom, že takto hluboký a dlouhý ponor je na hranici dekompresního ponoru. Jakýkoliv problém, který by tady nastal, bychom museli vyřešit pod vodou. Vzhledem k hloubce, zúženým prostorám uvnitř vraků a riziku dekompresní nemoci nebylo rychlé vynoření možné. Rogen mě před ponorem upozornil i na nebezpečné silné podmořské proudy. Obezřetně jsem proplouval lodí duchů a představoval si, jak hrůzostrašné musely být poslední minuty všech námořníků, kteří zde zanechali svůj život. Mezi troskami jsem se na chvíli skutečně přenesl do minulosti. S Rogenem jsme navštívili ještě vrak lodi Teru Kaze Maru. Tato bojová loď sloužila jako lovec, tedy jako stíhač ponorek. Vybavena byla hlubinnými pumami a také lehkým kanónem, který sloužil k protiletecké obraně a k útoku na ponorku po jejím vynoření. Pohřbena leží v nakloněné poloze poblíž ostrova Tangat. Její povrch, se stejně jako povrch všech ostatních vraků, stal ideálním domovem mnoha druhů korálů i dalších živočichů. Za jak dlouho asi koráli vraky pohltí? Jen čas ukáže.
