Publikováno v magazínu Koktejl, číslo 10, rok 2020
V Senegalu žije 15,74 milionů obyvatel z nichž se pětadevadesát procent hlásí k islámské víře, čtyři procenta tvoří křesťané a zbylé procento připadá na ostatní náboženství, popřípadě animismus. O Senegalu se však říká, že je domovem především Senegalců. Samotného mě před cestou zajímalo, co to znamená. Přesvědčil jsem se o tom záhy po příjezdu do této západoafrické země. Na jakékoliv rozlišování víry, vyznání a rozdíly se v Senegalu prostě a jednoduše nehraje. Téměř šestnáct milionů lidí žije v této zemi vedle sebe spokojeně, v harmonii a vzájemné nejen náboženské toleranci. Skvělým příkladem smířlivosti senegalského islámu a křesťanství se pro mě stal křesťansko-muslimský hřbitov, který se nachází v Joal-Fadiouth na jihozápadním pobřeží Senegalu. V průběhu mé dvou měsíční cesty po perle západní Afriky, jsem se často přistihl, jak se sám sebe ptám „Jak je tohle možné? Proč v Senegalu funguje něco, co okolní svět tolik rozděluje?“ Odpovědí mi v takových chvílích bylo jedno jediné slovo – teranga.
Pod slovem tenranga se ukrývá vše, co Senegalce charakterizuje. Teranga je výraz pro přátelskou pohostinnost, která je součástí místního způsobu života. Díky tomu, tu náboženství fungují vedle sebe, nebo se vzájemně proplétají v rodinných vazbách, ve školách, na kulturních událostech. Teranga je hluboce zakořeněna v místní tradici. Lidé o ní proto nepřemýšlí, terangu prostě žijí a je jejich přirozenou součástí. Byl jsem zvědavý, jestli onu pověstnou přátelskou pohostinnost Senegalců pocítím i na samotném jihovýchodě země v nejodlehlejší, nejdivočejší a nejkopcovatější části Senegalu. Země Bassari, jak se toto území nazývá, je unikátní svými domorodými kmeny, jejichž příslušníci žijí tradičním způsobem života v symbióze s přírodním prostředím. Pro unikátní a zachovalé kultury bassarských kmenů je tato oblast od roku 2012 zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. I sem samozřejmě pronikla s misionáři obě hlavní senegalská náboženství a jednotlivé kmeny, kterých tu žije víc než dost, je ve větší či menší míře převzaly. Právě tady jsem chtěl poznat sílu misionářského snažení, kulturní odlišnosti a životní styl kmenů obou zmíněných náboženských skupin, tedy muslimů a křesťanů. S radostí jsem proto přijal pozvání do dvou naprosto odlišných vesnic.
Senegalským nejvyšším bodem je bezejmenný vrcholek sahající do výšky 638 metrů ležící na souřadnicích 12°22′ s. š., 12°32′ z. d. Přesto mě kopcovitý ráz Země Bassari, kde v době mé návštěvy vrcholilo období sucha, dokázal nepříjemně potrápit. Denní teploty se v tomto čase hravě vyšplhaly až k 43 °C ve stínu. Zdejší vesnice jsou navíc přístupné pouze po strmých několika kilometrových skalnatých pěšinách. Cestou do první z nich mě tak předbíhaly nejenom místní děti, ale také ženy obtěžkané na zádech batolaty, na hlavách kanystry s vodou či koši se zbožím. Jo a na nohách měly tu nejlepší turistickou obuv – ťapky! Dodnes mají za své výkony můj obdiv. Po příchodu do vesnice Dande jsem se tradičně setkal s jejím náčelníkem, který mou návštěvu musel nejprve posvětit. K této domluvě se po chvíli připojil i místní imám. Vesnice přijala islám, tudíž je jedním z nejdůležitějších představitelů i muslimský duchovní. Jasné pokývnutí obou hlav vesnice mi bylo dostatečným signálem k tomu, abych se ponořil do poznávání zdejšího tradičního života.
Na první pohled bylo zřejmé, že ve vesnici vládne pořádek, jasná pravidla a tradiční uspořádání mužských a ženských rolí. Dle pravidel islámské víry je péče o děti a domácnost hlavní úlohou žen. Ženy tak nemusí pracovat a vydělávat peníze, to je hlavní úlohou mužů. Senegal je v otázkách víry liberální, a tak zde dodržování pravidel není striktní. Rawi už má děti velké, přesto se celý život dle rodinné tradice věnuje hrnčířině. Rád jsem si její řemeslo vyzkoušel také. Trpělivě a velmi zručně mi Rawi ukazovala, jak zpracovat hlínu bez použití jediného stroje. Všechno hezky po staru a ručně. Nádoby, které pod jejíma rukama vznikaly byly neuvěřitelně pravidelné, skoro jako vytočené na hrnčířském kruhu. O vysušení a finální výpal se nakonec postaralo nejprve sluníčko, poté spalující žár ohně. Ve vesnici jsem se také podíval, jak místní ženy vaří. Zdejší kuchyně se skládá z ohniště, kotlíku a základního nádobí. Víc není potřeba. Chodil jsem pozorovat při práci krejčího, díval se pod ruku truhláři. Všichni mě nechali bez problému fotit a téměř nevnímali moji přítomnost. Neodmítnul jsem ani milé pozvání do místní školy. Negramotnost je jedním z největších problémů Senegalu, až 2/3 Senegalců totiž neumí číst ani psát. Největší absence vzdělání připadá na dívky. Od útlého věku pomáhají v domácnosti a velice brzy je na ně vyvíjen tlak, aby založily vlastní rodinu. Podle místních poměrů jsou dívky připravené na manželství už ve 14 letech. A přestože jsou tyto brzké sňatky zákonem zakázány, v praxi se konají stále.
V Dande jsem se cítil nesmírně dobře. Vesnička byla čistá, poklidná, lidé byli přátelští, chovali se ke mně s úctou, ochotou a otevřeností. Po celou dobu této pokojné návštěvy mě už můj fotografický duch táhnul do Iwoli. Vesnice, jejíž obyvatelé se stále hlásí k tradičnímu animismu. Nejzachovalejší animistickou víru v kraji Bassari mají Bedikové, kteří do jihovýchodního Senegalu přišli ve 13. století. Díky izolovanosti v podhůří Fouta Djalon, a dle legend i s pomocí lesních duchů, se tento kmen dokázal statečně ubránit nejen nájezdům otrokářů, ale také snahám o islamizaci. Bedikové z části podlehli až křesťanským misionářům ve 20. století. I za tímto kmenem jsem musel strmě stoupat. S příchodem do vesnice mi popravdě spadla čelist a mé fotografické srdéčko zaplesalo. Jako bych se ocitl v pohádce! Přesně takhle jsem si jako kluk představoval domorodé africké vesnice. Svou zachovalostí jsou navíc vyhlášené. Typické jsou pro ně malé domky s doškovou střechou. Náčelník mě tady však přivítal s drobnou ostrahou v oku, na což jsem z předešlé zkušenosti nebyl zvyklý. Možná mu lesní bohové radili, aby byl před bílým mužem s černou krabičkou kolem krku na pozoru. Počáteční nedůvěru se mi však podařilo rozehnat a s náčelníkem jsme si plácli. Bedikové jsou proslulí svými iniciačními rituály chlapců, které probíhají především v průběhu května. Do vesnice jsem přišel sice v druhé polovině června, ale přesto tu právě jeden rituál probíhal.
Zasvěcení chlapců v muže trvá i šest měsíců a v průběhu tohoto času chlapci a jejich průvodci vykonávají celou řadu rituálů a ceremonií. Mnohé z nich probíhají v lese s pomocí lesních bohů, kterým Bedikové přinášejí zvířecí obětiny. V době mé návštěvy po vesnici běhali postavy celé zahalené do spletených vláken kůry a listí. Kankouran, tak se této záhadné maskované postavě říká. Masky pobíhali sem a tam a bez jakéhokoliv ostychu šlehali proutkem přes nohy každého, koho právě potkali. Povinné šlehnutí dostali také všichni letos obřezaní chlapci, kteří procházeli iniciací. Bylo mi vysvětleno, že v této vesnici Bedikové věří, že šlehnutí prutem očišťuje tělo po zdravotní i duchovní stránce. Iniciovaným chlapcům navíc přináší ochranné kouzlo proti zlým silám. No, myslím, že zdejší lidé budou zdraví hodně a dlouho. Zaujalo mě, že jediné, co ve vesnici odkazuje na křesťanskou víru je chýše s křížem na střeše, jakýsi kostel. Tak trochu jsem začal Bediky podezřívat, že křesťanství přijali jen na oko, aby měli konečně od misionářů klid. Ve vesnici po celý rok vládne animistická magická energie a rozervanost. Po poledni tak vzali především muži oslavy a především palmové víno připravené k této ceremonii masek až příliš zhurta. Po kopcích Země Bassari je rozeseto hned několik bedických vesniček. Když se náčelník sousední vesnice Ethiolo dozvěděl o mé přítomnosti, pozval mě do jeho vesnice na velkou slávu. Konala se za týden. Neváhal jsem ani minutu a svůj pobyt v této části Senegalu jsem si o dalších několik dní prodloužil.
Ve vesnici Ethiolo už se všichni na velký den chystali několik dní. Zaplétali speciální korálkové ozdoby, vařili a smažili vybrané jídlo, připravovalo se i víno z medu a prosa… A zásoby to byly pořádné. Iniciačními rituály procházejí v tomto kraji nejenom chlapci, ale také ženy. Jednou za pět let probíhá iniciační ceremonie pro dámy ve věku od 25ti do 30ti let. Před zahájením několikadenních oslav se v Ethiolo scházeli lidé z celého širokého okolí. Nikdo si totiž nechtěl nechat tuto ojedinělou slavnost ujít. V den D časně z rána se začaly iniciované ženy strojit do svých krojů, jejichž součástí jsou tradičně korálky. Symbolizují zralost, moudrost a rozvoj. Čím je žena starší, tím její korálky nabývají na důležitosti. Iniciace začala na prostranství ve středu vesnice, kde ženy začaly tančit. Tanec to byl velmi úsporný, ale ženy jako by přesto uvrhal do transu. Muži převlečení za lesní duchy tančili se ženami jako jejich ochránci. Tanec trval dobré dvě hodiny, ale jakmile jej tanečnice dokončily, mohli na řadu přijít bujaré oslavy. Byl jsem překvapený, jak se nejenom mladí, ale i staří po vínu odvázali. Bedikové jsou velmi živočišné povahy!
V zemi Bassari jsem navštívil dva různé světy, s různými lidmi a zvyklostmi, s různou atmosférou, s různými pohledy na boha i život. Oba kmeny mě přijali přátelsky a nechali mě nahlédnout do jejich krásných světů, za což jsem jim dodnes vděčný. I v zemi Bassari vládne teranga,
i když lesní duchové si svůj svět dodnes do dnes chrání. Za to jsem moc rád. A co napsat závěrem? Snad jen to, že ve své přívětivosti, přátelskosti a otevřenosti mě Senegal velmi mile překvapil a inspiroval do mého vlastního života. Pokud budete mít někdy možnost, určitě se do tohoto magického koutu světa vypravte.
