Publikováno v magazínu Koktejl, číslo 7, rok 2013
Keporkakové jsou nejen krásní tvorové. Vynikají také mnoha dovednostmi. Jsou úžasnými zpěváky, dokonalými akrobaty a v neposlední řadě zkušenými cestovateli. Spatřit tyto jedinečné tvory ve volné přírodě je nezapomenutelným zážitkem. Pohoda k létu prostě patří. Sedím na terase, vychutnávám si svou oblíbenou kávu a užívám si zářivé energie slunečních paprsků. Jak říká můj dobrý kamarád, mám prostě pohodu. V myšlenkách jsem opět na cestách a již po několikáté v tomto roce se dostavuje ta nepřekonatelná touha hodit batoh na záda a vyrazit. Poslední dobou se až moc často právě v těchto chvílích ve svých vzpomínkách vracím do Austrálie. Ani dnešní prosluněné ráno není výjimkou. Tento nejmenší a nejsušší kontinent světa si v mém srdci získal velmi specifické místo, a to především pro nezapomenutelná setkání. Tím nekrásnějším a nejdojemnějším bylo setkání s mořskými anděly. Tak se přezdívá vznešeným keporkakům.
Keporkakové, nebo také plejtváci dlouhoploutví, jsou neobyčejní savci patřící do řádu kytovců. Délka jejich zavalitého temně modročerného těla, které je na břišní straně bílé, může dosahovat až devatenácti metrů a váhy i čtyřiceti tun. Díky neobvykle dlouhým prsním ploutvím, které měří až 1/3 délky jejich těla, doslova létají světovými oceány po celém světě. Díky své podobě získali keporkakové nejen přezdívku mořští andělé, ale také své latinské jméno. Megaptera novaeangeliae lze do češtiny přeložit jako Velká křídla Nové Anglie. Jako první tento jedinečný druh popsal německý biolog Georg Heinrich Borowski v roce 1781, který keporkaky pozoroval právě na pobřeží Severní Virginie tedy poblíž Nové Anglie. Vzpomínky mě opět vrací do Hervey Bay. Městečka, které leží na východním pobřeží Austrálie zhruba 290 km severně od Brisbane, hlavního města slunečního státu Queensland. Toto celkem nezajímavé město má pro cestovatele hned dvě nesporné přednosti. V první řadě je výchozím bodem pro výpravy na nedaleký a oblíbený Fraser Island. Druhým bodem zájmu jsou právě keporkakové. Až 3 000 těchto fascinujících tvorů totiž každoročně od konce července do posledního týdne v říjnu připlouvá do stejnojmenné zátoky. Je poslední srpnový týden, tedy ten nejlepší čas pro jejich pozorování. Přesně v osm hodin ráno vyrážíme spolu s kapitánem Timem a jeho posádkou na otevřené moře. To je naštěstí klidné. Já jsem však napjatá a nedočkavá. Šance na spatření těchto krasavců jsou v Hervey Bay v tomto čase poměrně vysoké. Naše loď je navíc vybavena radarem, pomocí kterého kapitán monitoruje vody v našem okolí. Díky tomu i jeho zkušenostem je schopen keporkaky nalézt. Jsem si vědoma, že přírodě se nedá poroučet. Když nechce, svá tajemství a krásy si nechá pro sebe. Po prvních dvou hodinách plavby a usilovného hledání jsem proto už lehce nervózní, zda nebudu jednou z těch mála nešťastníků, kterým se keporkakové neukážou.
Aby se stejně jako já, dostali keporkakové do Hervey Bay, musí i oni překonat vzdálenost několika tisíc kilometrů. Keporkakové z celého světa totiž rok, co rok podnikají výjimečně dlouhé cesty z bohatých letních lovišť v polárních vodách k rovníku, kde se v zimě rozmnožují. Do Hervey Bay tak musí urazit přes 5 000 km ze studených vod Jižního oceánu v blízkosti Antarktidy, aby v teplých vodách nejen u východního pobřeží Austrálie počali a porodili svá mláďata. V chladném oceánu poblíž pólů, který je v letním období velmi bohatý na potravu načerpají potřebnou energii a vytvoří si dostatečné tukové zásoby. Ty dobře poslouží nejen na dlouhou cestu, ale i na pobyt v teplých a na potravu chudších vodách. V době páření se samci nastávajícím partnerkám dvoří velmi složitými a několik minut dlouhými zpěvy. Keporkakům se proto také přezdívá zpívající velryby. Jejich písně jsou krásné, uklidňující a nadpozemské. Samci mezi sebou svádějí o budoucí partnerku také nejrůznější boje. Vyhrát může samozřejmě pouze ten nejlepší. Mláďata přichází na svět po 11 měsících. Jelikož neumí po narození zadržovat dech na déle než 5 minut, potápět se a plavat rodí se ocasem napřed, aby se neutopila. Mámy je společně s další samicí, tetičkou, této dovednosti teprve musí naučit. Mládě keporkaka velmi rychle nabírá na hmotnosti až 50 kilogramů za den. A není se čemu divit, denně takový mořský andílek spořádá až 200 litrů velmi tučného mateřského mléka.
Po celou dobu plavby sedím na přídi lodi. Vánek si pohrává s mými vlasy a já si vychutnávám svěží vůni moře. Zároveň ale upřeně a s napětím sleduji nekonečný oceán. Keporkakové se zatím neukázali. Jsem ale přesvědčena, že velké setkání se blíží. Mé pocity se nepletou. Během několika mála vteřin mě zaplavuje nepopsatelný a do této doby zcela neznámý druh pocitu štěstí a euforie. V očích se mi lesknou slzy a nejsem schopna jediného slova. Z průzračné azurové vody se právě přímo přede mnou energicky, ale velmi ladně vymrštil mořský anděl. Pohled na jeho ohromné tělo, majestátnost a krásu mi bere dech. Jeho dlouhé ploutve skutečně připomínají křídla. Elegantní výskok, otočku ve vzduchu i mohutný pád na záda doprovází tříštivý vodní gejzír. Takové monumentální výskoky, pro které jsou keporkakové proslulí, se opakují ještě tři. Přesný důvod, proč tyto velryby vyskakují nad hladinu, je dodnes neobjasněnou otázkou. Některá vysvětlení říkají, že se jedná o teritoriální tance, signalizaci, demonstraci síly, nebo že se tímto způsobem keporkakové zbavují kožních parazitů. Kdo ví. Každopádně podívaná je to fascinující. Můj nový přítel se nebojí připlout až k naší lodi. Kdyby byla jen o necelé dva metry nižší, mohla bych se ho dotknout. Mořský anděl vykukuje zpod hladiny. Nevím, možná si i on mě zvědavě a fascinovaně prohlíží stejně jako já jeho. Nevnímám nic jiného než sebe a keporkaka a nechávám se plně pohltit sílou tohoto neuvěřitelného setkání. Čas se v takové chvíli samozřejmě vždy rozeběhne rychlostí sprintera. Poslední hodina vymezená k pobytu na otevřeném moři je najednou pryč. Do konce svého života na toto setkání nezapomenu. V zátoce Hervey Bay mě poprvé v mém životě příroda dojímá k slzám. Jasně a zřetelně si právě na tomto místě uvědomuji sílu, dokonalost a křehkost přírody, jejíž jsem stejnou, i když tak nepatrnou, součástí jako třeba vznešení keporkakové. Nejen v tu chvíli je mi líto, že patřím ke druhu, který se v mnoha případech k této cennosti, tedy přírodě, chová velmi neuctivě. Tim mění kurz. Je čas vrátit se do přístavu. Zničehonic slyším dětský smích. Na loď přeci žádné dítě nenastoupilo, pomyslím si. V tu chvíli se vracím do reality všedních dní. Má dvouletá neteř se již celkem jistým během žene přímo ke mně. Já stále ještě sedím na terase, v ruce držím šálek s nedopitou kávou a rozjímám. I když má pozornost se v tuto chvíli musí s potěšením upřít na malého člověčího andílka, myšlenky na Austrálii mě neopouští. Austrálie je stále ve mně a já vím, že do této země se musím ještě jednou vrátit. A to nejen za mořskými anděly, ale i za dalším poznáním a porozuměním nejen sebe sama.
