Myanmar - Pavoučí ženy


„Hornatá oblast Čjinský stát se rozprostírá na západě Myanmaru, u hranic Indie a Bangladéše. Zdejší lidé hovoří vlastním jazykem, který se liší až ve čtyřiceti dialektech.“

Čjinský stát je nejchudší částí Myanmaru, kde nad hranicí tisíc metrů nad mořem žije půl milionu obyvatel. Zdejší lidé hovoří vlastním jazykem, který se liší až ve čtyřiceti dialektech. Jazyková rozmanitost zdejšího území je natolik velká, že dialektem, kterým se mluví v jednom údolí, se lidé v údolí sousedním už nedorozumějí. Čjinové přišli na zdejší území 1000 let př. n. l. z Tibetu a tvoří velké množství různorodých kmenů a etnických skupin. Kulturou a tradicemi jsou si bližší spíše s kmeny okolních států než se zbytkem národů Myanmaru. Nejrozšířenějším náboženstvím je zde křesťanství, které se silně prolíná s tradičním animismem. Opakované snahy barmské vlády zavést do oblasti buddhismus neměly valný úspěch. Zomi, Asho, K’cho, Kuki a další místní etnika, ti všichni brání dávné tradice svých kultur. Ve vesnicích proto můžeme vidět chýše zdobené kříži i lebkami buvolů nebo dřevěné oltáře pro lesní duchy (naty). Nedílnou součástí domorodého života je samozřejmě i magické nadpřirozeno.

Nejvíce jsou Čjinové proslaveni krásou svých žen. Vypráví se, že barmští králové místní ženy a dívky unášeli. Ty si proto začaly tetovat obličeje, což mělo muže odradit. Celá procedura musela být nesmírně bolestivá. Dívky ji podstupovaly mezi 11. až 15. rokem. Zúčastnění je museli násilím držet, aby několikahodinové utrpení vůbec vydržely. Tetovací látkou byl inkoust ze směsi přírodních barviv
a nástrojem palička s jehlicemi. Není divu, že obličej dívkám často otekl na několik dnů. Tetování se mezi jednotlivými kmeny liší vzory, od malých čárek a teček až po obrazce pokrývající celý obličej. Barmská vláda (vojenská junta) tento zvyk v 60. letech označila za barbarský a bohužel ho zakázala. Mladou dívku s potetovanou tváří jsem tu bohužel nespatřil ani jednu. Tradice pavoučích žen tak pomalu, ale jistě z našeho světa mizí, a pokud v Myanmaru nedojde ke změně, jednoho dne už ji budeme znát pouze z dochovaných pramenů…

CESTA ZA FOTKOU

Cizinec v Myanmaru nemůže řídit auto. Mezinárodní řidičský průkaz tu totiž místní vláda neakceptuje. Co vím, cesty k pavoučím ženám vedou, ale jsou to jen úzké horské stezky, které jsou pro auto příliš malé. Řešením je motorka. S jejím půjčením cizinci vláda problém nemá. Půjčuji si ji proto v Mandalay u nesmělého Zaka. Cesta trvá několik dní a po příjezdu do hor se radikálně mění počasí. Teploty z 30 °C padají na 10 °C, vytrvale prší. S dýmkou v ruce mě pozdravila a pozvala na oběd. Komunikujeme spolu sice pouze posunky, ale oba si rozumíme.

Po šesti dnech v sedle motorky jsem konečně dosáhl nejvyššího vrcholu této oblasti Mt. Victoria. Rozhlížím se do krajiny a vím, že tam někde v dáli ve vesničce Kido na mě už pavoučí ženy kmene Ra čekají. Vím o nich ale zatím jenom já. Oni o mé návštěvě netuší zhola nic. Pokračuji proto v cestě. Klikatící se serpetiny mě vedou k odbočce na prašnou stezku. Auto by tu skutečně neprojelo. Cesta je úmorná, proto s vděkem přijímám milé pozvání. U silnice jsem totiž náhodou zastavil před domkem jedné z pavoučích žen. Co jsem zažil uvnitř mě dostalo.

Stačila by mi mistička suché rýže na zahnání hladu a doplnění energie. Namísto toho se přede mnou objevila hostina – ryba, nejrůznější omáčky a zelenina. A co víc, pochutnal jsem si lépe než v kdejaké vyhlášené restauraci. „Džezutenbare, džezutenbare“ s vděkem děkuji pavoučí ženě a vydávám se dál na cestu. Nejenom toto první setkání s krásnými pavoučími ženami bylo nebývale přátelské. Popravdě, projel jsem už hodně míst světa, ale tak milé a pohostinné lidi jsem snad nikde jinde než v Barmě nezažil.

error: Content is protected !!