Publikováno v magazínu Koktejl číslo 06, rok 2013
Magické a tajemné tradice jsou nedílnou součástí života obyvatel neobyčejného ostrova jménem Madagaskar. Tamější lidé bezmezně věří v sílu mocných duchů a démonů, kterým přinášejí obětiny a k jejichž uctění vykonávají pestré rituály. Ve velké úctě Malgaši chovají také své mrtvé předky. Věří, že smrtí nic nekončí. Naopak. Se smrtí přichází změna a začíná něco nového. Pro Malgaše je dokonce velkou ctí stát se váženým předkem, a získat tak titul razana. Znamená to však nejen mít během života dobré postavení ve vesnici, vlastnit početné stádo zebu, ale i projít celou řadou rituálů a ceremonií. Důležité také je být řádně pohřben. Obřadem, po kterém se mrtvý předek stane všemi váženým razana, je pohřební rituál, během něhož dochází k exhumaci jeho ostatků. Fascinující ceremonie s mystickým názvem famadihana je jednou z neuvěřitelných tradic naší planety Země.
Setkat se s famadihanou není nic lehkého. K obřadu dochází rok až sedm let po úmrtí člověka. Madagaskarské zákony jasně stanovují, že se smí vykonávat pouze v nejteplejších měsících v roce, tedy od června do září. Pro Malgaše je famadihana velmi oblíbenou ceremonií. Představuje pro ně však i velmi intimní součást jejich životů. Účast cizinců je proto bez souhlasu rodiny pořádající obřad zapovězena. Rodina, čas i místo, kde by se v těchto dnech mohla famadihana konat je pro nás jedna velká neznámá. Nemám sebemenší představu o tom, jak tohoto setkání, které jsme si před odjezdem na Madagaskar stanovili za hlavní pilíř naší cesty, dosáhneme. V tuto chvíli mě a mým spolucestovatelům Adamovi a Mirkovi nezbývá nic jiného než usilovně hledat, ptát se, věřit a přát si. Tajemné madagaskarské síly nás třeba vyslyší a pomohou nám naplnit cíl naší v pořadí již druhé expedice na Madagaskar. Dnešní madagaskarské ráno je stejně slunečné a teplé jako všechna předešlá. Projíždíme centrální vysočinou. Ubíhající vyprahlou a rudou krajinu pozoruji z okýnka našeho pronajatého automobilu. Míjíme četné erozivní rýhy, chudá malgašská stavení, stáda zebu a mnohé skupinky chodců. Sem tam ze suché trávy vyčnívají i tradiční pestře zdobené hrobky. Směřujeme k jednomu z mnoha námi vybraných míst na této cestě. Plna dojmů ze všech uběhlých dní strávených v této neobyčejné zemi a především z předchozího veselého setkání s lemury kata přemýšlím, co nám asi přinese další prosluněné ráno na naší dvouměsíční expedici. Ani na chvíli by mě nenapadlo, že se naše dnešní plány neočekávaně změní. Změní tak, že do národního parku Ankarafantsika dnes nedojedeme.
Jak jsem se za necelých osm týdnů tady přesvědčila, čas i život na Madagaskaru plyne příjemně klidným, pomalým a přátelským tempem. Podivuji se proto skupině několika desítek lidí, která se znenáhla objevila v dáli na horizontu dlouhé rovinky. Pulzující dav poskakujících lidí se s živelnou silou malgašských rytmů přibližuje směrem k nám. Zastavujeme, protože ani naše velká čtyřkolka není dostatečně silným důvodem k tomu, aby rozvášněný dav uvolnil cestu. Ve vzduchu cítím tajemné napětí. Najednou jako by spolu se všemi těmi rozdivočelými Malgaši, kteří již v tuto chvíli energicky probíhají kolem našeho auta, čas ubíhal nepředstavitelnou rychlostí. Vše se během okamžiku odehrává v tempu pro zdejší život nevídaném. “Co se to tu děje?” ptám se s nevěřícím výrazem nejen sama sebe, ale i Adama a Mirka. Živelný tanec, tradiční hudba, malgašské rytmy, veselý a hlasitý zpěv strhává Malgaše do transu. V čele elektrizujícího davu se do rytmu pohupuje usměvavá mladá dívka mávající nad veselou skupinou madagaskarskou vlaječkou. Lidé za ní vesele poskakují s rukama nad hlavami. Tleskají, kroutí boky do rytmu hudby a absolutně nevnímají svět kolem sebe. V tuto chvíli si všichni tři všímáme i celého středobodu zájmu rozveselených lidí. Je jím dřevěný box potažený tradičním lamba. Pestře zdobená látka, kterou tu ženy nosí jako sukni a muži si ji omotávají kolem ramen pro zahřátí, může mít na Madagaskaru opravdu všestranné využití. Dnešního dne slouží jako zdobný přebal rakve.
Síla a energie lidí ve mně vyvolává stále silnější napětí, vzrušení, zvědavost. My, vaza, jak nám Malgaši říkají, jsme zčista jasna svědky něčeho neobyčejného. Nedá mi to. Vystupuji z auta. Vše nasvědčuje tomu, že to, co se tu na jedné obyčejné silnici odehrává je famdihana. Francouzky ani malgašsky neumím. Výjma “oui”, “bonjour”, “merci” a pár konverzačních frází jsou mé komunikační možnosti dosti omezené. I přesto pokládám upocené malgašské ženě, která vedle mě vesele křepčí, velmi jednoduchou a pro nás dost zásadní otázku “Famadihana?” Rozveselená žena, sympatický mladík, udýchaný stařec i usměvavé děti mé otázce zřejmě, jak se zdá, rozumí, leč po jejím vyřčení přichází namísto jasné, stručné a očekávané odpovědi vždy stejný stydlivý výraz. Všechny ty odvrácené pohledy, které následují, mi nedávají ani náznak toho, zda jsou mé předpoklady správné či nikoliv. “Slovo famadihana je v průběhu obřadu fady, tedy tabu, nesmí se vyslovit.” Vysvětluje mi narychlo Adam. Zakázaných slov a činností, tzv. fady, je na Madagaskaru skutečně celá řada. Koho by napadlo, že se to bude týkat i tohoto pro nás tak důležitého slova. V tu chvíli mě kdosi tahá za rukáv. Jasným pohledem, srozumitelným kývnutím hlavy mi nakonec famadihanu potvrzuje postarší velmi milá dáma. Madagaskar a sám život je prostě neuvěřitelný!
Na všech cestách vždy ctíme veškeré tradice, zákonitosti a etiketu místních obyvatel. Ani dnešek proto není výjimkou. Za zeptání ale člověk nikdy nic nedá. Rukama nohama, bohužel jinak to nejde, se s přátelskými členy rodiny Beandapových domlouváme, zda by naše přítomnost byla možná. K této fascinující oslavě jsme po chvíli velmi vřele přizváni. S radostí, vděčností a úctou rodinu obdarováváme lahví místního výborného rumu. Spokojenost je tak na obou stranách. Famadihana začíná snem. Snem, ve kterém nebožtík navštíví některého z členů své rodiny a vysloví přání, že je ten pravý čas vykonat s jeho ostatky tento důležitý rituál. Lucův před rokem zesnulý dědeček si pro famadihanu vybral právě dnešní den. Časně z rána proto rodina vykopala jeho ostatky z rodinné hrobky. Hlavním a nejdůležitějším rituálem v průběhu celé famadihany je očista ostatků zemřelého předka a jeho převlečení do nového roucha. Sám název této ceremonie v překladu znamená “otáčení kostí”. Kvalitu nového roucha udává majetek, který nebožtík za života vlastnil, a společenské postavení, které měl ve vesnici. V některých částech ostrova se pro tento účel používá pouze speciální bílé látky utkané z pevných vláken pavouků Nephilla madagascariensis. Pečlivá a kvalitní péče o zemřelé je velmi důležitou částí života Malgašů. Jejich rodinná pouta jsou velmi silná a všichni bezmezně věří, že jejich předci jsou s nimi i po smrti. Neopečovávaný nebožtík je pro rodinu hrozbou. Často rodinu straší nebo dokonce na příbuzné sesílá neštěstí a různé nemoci. Chudé malgašské rodiny proto raději investují nejen do famadihany nemalé obnosy, často i několik desítek tisíc korun.
Mrtvý dědeček si v tento slavnostní den přál nejen nové roucho, důležitou částí famadihany je také znovu setkání s rodinou a přáteli. Nebožtíka na jeho dnešní cestě světem doprovází energický zpěv rituálních písní a bujaré veselí. Společně s početnou skupinou domorodců procházíme celou vesnicí. Dědeček se musí podívat, co se tu za dobu jeho nepřítomnosti událo nového, zjistit všechny novinky, i místní klepy, poveselit se se starými známými a především si užít setkání s rodinou. Po několika hodinách obcházení vesnice a všech přátel se s rodinou i nebožtíkem přesouváme k malému domku u silnice. Na jeho dvorku propukají bujaré oslavy k uctění předka. Veselí podpořené pivem a kořalkou je v tuto chvíli opojné, teplo v pravé poledne však nesnesitelné. Malgaši a zcela jistě i ti dávno zemřelí milují smích, zábavu a tanec. Na dvorku Lucova domu nám to dokazují se vší parádou. Zpěvy střídá pro mé uši až nesnesitelně hlasitá veselá reprodukovaná hudba. Elektrický proud přivádí do staré stereo soupravy zapůjčený generátor, který svým charakteristickým vrčením přispívá k celé bláznivé atmosféře. Nestačím se divit, co se před mýma očima odehrává. Všichni včetně nebožtíka tančí. Rakev se na vlnách ze vztyčených lidských rukou pohupuje nad hlavami přítomných. Přiznám se, že v tuto chvíli jsem z pohledu Středoevropanky lehce v šoku. Tanečníci bez jakéhokoliv studu a zábran s rakví divoce pohazují a do rytmu hudby na ni poklepávají. Všichni mrtvému dědečkovi dopřávají zaslouženého rozveselení. Od bosých nohou se práší rudá půda, která živočišně tancující skupinu halí do rudého oblaku. Přítomní se smějí a neuvěřitelně smyslně radují. Zjišťuji, že i na mé tváři se rýsuje úsměv od ucha k uchu.
Vážený razana se musí v průběhu famadihany sejít se všemi příbuznými. Výjimkou proto nejsou ani ti, kteří se na ceremonii z nějakého důvodu dostavit nemohou. Famadihana prostě a jednoduše přijede k nim. A to doslova. Rodina si objedná dodávku zajišťující přepravu mezi vesnicemi, tzv. taxi brouser. Sveze se samozřejmě i nebožtík. Jeho místo je vedle zavazedel na střeše vozu. Náklad je kompletní až ve chvíli, kdy je k rakvi připevněna madagaskarská vlaječka. Někteří movitější Malgaši své mrtvé předky v minulosti přepravovali i místní leteckou dopravou. Na mnoha letištích tak jsou prý dodnes k vidění cedule, které upozorňují na zákaz cestování s mrtvolami. Jelikož po Madagaskaru cestujeme autem, žádnou takovou cedulku jsem tu neviděla. Musím však dodat, že po poznání Madagaskaru o jejich existenci nemám sebemenší pochyb. Famadihana je oblíbená nejen z úcty k tradici, ale také proto, že se během oslav podává spousty jídla a pití. Na dvorku za Lucovým domem se nad rozdělaným ohněm vaří jak jinak než hovězí. Zasytit žaludky více než sto padesáti lidí není vůbec nic snadného. Zapotřebí je tedy pořádná kuchyně. Malé hrnce tak při této události spolehlivě zastoupí třeba dvě stě litrový plechový barel, přesně takový, do kterého se u nás dává motorový olej. K masu se tradičně podává všemi oblíbená malgašská rýže. Hudba utichá. Střídá ji cinkavý zvuk lžic a smaltovaných misek. Dle místních zvyklostí nejprve jedí muži, po nich ženy a nakonec děti. Z úcty a vděčnosti k rodině přijímáme misku i my. Radši ani nepřemýšlím nad tím, co vše v onom barelu kdy bylo nebo snad dokonce jakým způsobem jej místní před vařením očistili. Nutno dodat, že hovězí chutná docela dobře. S večeří rodina samozřejmě nezapomněla ani na váženého dědečka.
Kraj od kraje se jednotlivé zvyky v rámci famadihany odlišují. Základ rituálu je ale po celém ostrově ve své podstatě stejný. S koncem dnešního divokého dne nastává čas odnést ostatky zpět do rodinné hrobky. Procházíme vyprahlou madagaskarskou savanou. Krajinou se již opět line energický zpěv rituálních písní. Slunce pomalu zapadá a jeho stále ještě zářivé paprsky halí okolní krajinu do zlatavého pláště. Rodina Beandapových, jejich známí a sousedé směřují k jedinému cíli – hrobce předků. Na této poslední cestě doprovázíme váženého nebožtíka i my tři. Jeden z mnoha příběhů planety Země – pohřební rituál famadihana, se blíží ke svému vyvrcholení. Zbývá už jen poslední, uložit mrtvého předka zpět k odpočinku.
Famadihana skončila. Její energie ve mně ale zůstane ještě hodně dlouho. Cestou zpět k autu mi hlavou probíhá tisíce myšlenek. Jak odlišný může být pohled na smrt a mrtvé. Jak hezké vztahy plné lásky, péče, radosti a úcty mají lidé na chudém Madagaskaru. Vzpomínám také na mé obavy, zda famadihanu vůbec spatříme a děkuji všem Malgašům, kteří nám umožnili být součástí tohoto fascinujícího obřadu. Jsem šťastná. Šťastná, že se naše velké přání naplnilo. Když si totiž člověk něco opravdově přeje, splní se mu to. Nejen na Madagaskaru.
