Magazín Koktejl, číslo 12, rok 2019
Jako jediná ze zemí Jižní Ameriky leží Kolumbie mezi dvěma oceány – západní pobřeží omývá oceán Tichý, to severní Atlantik. K pevninské Kolumbii tak patří i několik ostrovů, které jsou, stejně jako celá tato země, v mnohém neobyčejné. My si k průzkumu vybrali ostrov Gorgona. Už jeho samotná přezdívka „hadí ostrov“ v nás vzbuzuje představy nevšedního dobrodružství.
Gorgona leží v Tichém oceánu pětatřicet kilometrů od kolumbijského pobřeží. Cesta sem je komplikovaná a vyžaduje kombinaci hned několika dopravních prostředků. Část cesty musíme zdolat terénním autem, přepravu po městech zajišťují zde oblíbené bílé tuk tuky. Do výchozího bodu, kterým je pobřežní městečko Guapi, se jinak, než letadlem nedostaneme. Ještě před nasednutím do okřídleného stroje jsme na malém letišti uprostřed džungle intuitivně vyslali přání šťastné cesty k panence Marii, která v prosklené omšelé místnosti nazývající se odletová hala nemohla chybět. Ukázalo se, že to nebylo zas až tak od věci. I když jsme se na cestách již mnohokrát přesvědčili, že izolepou skutečně opravíme vše, u tamějšího letadla jsme si tím tak úplně jistí nebyli. V Guapi přistáváme bez komplikací. Ufff. Poslední část cesty zdoláváme lodí za 2 hodiny.
Dramatická historie
La Isla Gorgona má velmi bohatou a dramatickou historii, jejíž počátky se dle dochovaných pramenů datují do 13. století před Kristem. Z té doby pochází archeologická naleziště kultury Tumaco-La Tolita. Dále byly na ostrově nalezeny archeologické stopy z 13. století již našeho letopočtu patřící kolumbijskému kmeni Kuna z Urabé a panamskému kmeni San Blas. Pro Evropany ostrov objevil v roce 1524 Diego de Almagro, který jej pojmenoval San Felipe. Tento název ale ostrovu dlouho nevydržel. O tři roky později jej totiž přejmenoval španělský conquistador Francizco Pizzaro González, který zde i s posádkou čítající 120 mužů sedm měsíců strategicky vyčkával na dostatečné vybavení k pokoření Říše Inků. Tato zastávka však měla zcela jiný průběh, než Pizzaro zcela jistě zamýšlel. Během této doby totiž kapitánovi zemřelo hned 87 mužů, a to buď vlivem tropické nemoci, nejčastěji však po hadím uštknutí. Sám Pizzaro se prý málem pomátl, třeba jen z toho, že dle jeho slov bylo na ostrově tolik jedovatých hadů, že se země pod nohama vlnila. Pizzaro proto označil ostrov za pekelné místo a připodobnil jej Gorgonám – tedy třem ohavným mytologickým dcerám mořských bohů Forkýna a Kéty, kterým se na hlavách namísto vlasů svíjeli hadi. Přemýšlíme, jak hrůzné chvíle tu Pizzaro asi musel zažít! Ostrov, bohatý na sladkou vodu a cenné dřevo i přesto dál sloužil jako zásobovací stanice pro lodě na cestě z Panamy do Peru a zpět. Toto významné strategické místo využívali hlavně piráti a korzáři brázdící zdejší vody, jako například Bartholomew Sharp, Woodes Rogers nebo William Dampier.
Ostrov jako z hororu
Důvodů, proč jsme připluli na Gorgonu je mnoho. Ostrov trvale nikdo neobývá, zázemí tu tak mají jen správci zdejšího národního parku, kteří se snaží v malé míře o ekoturistiku. Hned po příjezdu poznáváme zdejší ubytovací a stravovací zázemí. Počet lidí, kteří zde můžou poznávat krásy tamější přírody je omezený na maximálně 80 osob denně. Pro vstup a pobyt jsme si ještě na pevnině museli také vyřídit potřebná povolení. Házíme batohy na pokoje a jdeme se seznámit s naší sympatickou průvodkyní Beatrix. Konečně vyrážíme na průzkum ostrova. Gorgonu z pětaosmdesáti procent pokrývá hustý prales. Pod korunami jeho mohutných stromů se skrývá jedinečný ekosystém plný vzácných druhů. A jelikož jsou pány ostrova jedovatí hadi, bez holínek se tady nevychází! Tímto módním doplňkem proto neopovrhujeme ani my. Jedním z vůbec nejnebezpečnějších hadů Kolumbie je křovinář aksamitový. Netrvá snad ani deset minut, co jsme vyšli, a hned vedle vyšlapané stezky pod spadaným listím a větvemi spatřujeme schoulený balíček. Ano, je to on, křovinář. Jedové zuby tohoto druhu měří přibližně 3,5 centimetru a jeho jed způsobuje odumírání tkáně. Pokud je včas podáno antisérum, šance na přežití po uštknutí křovinářem nejsou malé, nicméně na rychlou cestu z tohoto ostrova můžeme zapomenout. Statistiky udávají, že jsou to právě křovináři, kteří mají v celé Kolumbii na svědomí až 70 % úmrtí po uštknutí hadem. Tak snad abychom už radši šli, než se hnědý chomáč naštve a rozvlní. Křovináře sice necháváme daleko za sebou, nicméně se nás stále zmocňuje takový zvláštně skličující pocit. V neprostupné džungli se schovávají trosky praletých budov, které pomalu ale jistě pohlcují tropické dřeviny, liány a keře. Jako bychom se najednou ocitli v kulisách z nějakého hororu. Porost je hustý tak, že si nemůžete být nikdy jistí, kdo nebo co nás z poza něj pozoruje. Ba co víc, kdo nebo co se ukrývá za zdmi zašlých budov, ve kterých se v dobách dávno minulých na nějaký čas usídlilo nejtemnější kolumbijské zlo. Jeho energie tu minimálně nás v zádech mrazí ještě dnes. Gorgona leží v Tichém oceánu pětatřicet kilometrů od kolumbijského pobřeží. Cesta sem je komplikovaná a vyžaduje kombinaci hned několika dopravních prostředků. Část cesty musíme zdolat terénním autem, přepravu po městech zajišťují zde oblíbené bílé tuk tuky. Do výchozího bodu, kterým je pobřežní městečko Guapi, se jinak, než letadlem nedostaneme. Ještě před nasednutím do okřídleného stroje jsme na malém letišti uprostřed džungle intuitivně vyslali přání šťastné cesty k panence Marii, která v prosklené omšelé místnosti nazývající se odletová hala nemohla chybět. Ukázalo se, že to nebylo zas až tak od věci. I když jsme se na cestách již mnohokrát přesvědčili, že izolepou skutečně opravíme vše, u tamějšího letadla jsme si tím tak úplně jistí nebyli. V Guapi přistáváme bez komplikací. Ufff. Poslední část cesty zdoláváme lodí za 2 hodiny.
Kolumbijský Alcatraz
Kolumbii od 50. let minulého století sužovalo nevlídné politické klima. Vleklá občanská válka vyprovokovaná odbojovými skupinami pronásledovala místní na každém kroku a vládním orgánům se situace zcela vymykala z rukou. Bojová atmosféra na pevnině zuřila dokonce i za zdmi věznic, kde to vypadalo de facto stejně jako na svobodě. Guerilloví radikálové i drogoví mafiáni tu díky korupčnímu systému měli vše, co potřebovali. Zbraně, telefony, drogy… Jediné, na čem se spolu dokázali shodnout, bylo to, že mezi sebou za katrem nechtějí další specifickou skupinu – masové vrahy a sexuální násilníky. A tak vznikl kolumbijský Alcatraz – experimentální věznice pro nejhorší zločince. Když kolumbijská vláda hledala pro věznici vhodné místo, vzpomněla si na Gorgonu – 9 km dlouhý a 2,5 km široký ostrov vulkanického původu ležící ve vlnách Pacifiku dostatečně stranou od pevniny. První kriminálníci na Gorgonu připluli 8. října roku 1960. Věznice měla oficiálně kapacitu 1050 osob, umístěno jich tu ale bylo až dva a půl tisíce. V nízkých ubikacích vězni spali na dřevěných pryčnách bez matrací. Sociální zařízení neměla stěny, aby dozorci měli přehled nad každým a nad vším. Kolumbijci při výstavbě této věznice a určování jejích principů našli inspiraci v nacistických koncentračních táborech. A po rozhlédnutí se kolem o tom není pochyb. Jednou z budov, ze které jsou dnes už jenom trosky, byla i vězeňská nemocnice. Vedl ji věhlasný doktor Bernardo, známý hlavně proto, že vězně operoval, jak místní říkají, unikátní metodou. Specializoval se především na operace hlavy a amputace, ke kterým používal pouze dva nástroje – nůž a pilku. I tento fakt vypovídá o krutosti celého zařízení. Drsné podmínky, okolní nepropustná džungle, jedovatí hadi a moře plné žraloků byly hlavní důvody, proč řada internovaných už Gorgonu nikdy neopustila. Ti, co přežili, nadobro odpluli 25. června 1984.
Dnes Gorgona patří sama sobě. Věznice se stala dávnou minulostí a příroda si bere zpět to, co jí kdysi náleželo. Ostrov a okolní moře jsou nyní součástí národního parku. Z ubytoven pro dozorce se stalo zázemí pro správce parku a návštěvníky. Pokračujeme dál v obchůzce ostrova. Nad našimi hlavami se prohánějí malpy a chvíli nás doprovázejí. Tyto chytré opičky, si dokážou sami vyrobit třeba repelent proti komárům. Získávají ho odchytem speciálního druhu housenek, které v případě stresu či podráždění produkují speciální tekutinu odpuzující dotěrný hmyz. A abychom náhodou neměli málo hadů, v bývalé vězeňské kuchyni se setkáváme s hroznýšem královským. Hadi jsou evolučně nejmladšími plazi a hroznýšovití mají zajímavé evoluční pozůstatky zadních končetin, konkrétně pánevní kosti a kousku kosti stehenní. Výstražné syčení hroznýšů je slyšet na vzdálenost až 30 metrů. Jsou tak nejen výkonní syčáci, ale také pěkní žravci. Malpa by pro našeho nového kámoše byla určitě lákavým soustem. Svědky lovu, ale naštěstí dnes nejsme. Ostrov obrůstá nejenom 620 km2 pralesa, ale také jej obklopuje moře plné překrásného života. Ve zdejších vodách se prohánějí mořské želvy, nejrůznější druhy žraloků včetně kladivounů, v období od června do září do místních zátočin připlouvají dokonce i keporkaci. Poslední večer na ostrově si rekapitulujeme zážitky předchozích třech dnů. Shodujeme se, že ostrov i jeho okolí nás nadchl především množstvím pocitů, které jsme tu zažili. Ať už to byla euforie po překonání zdlouhavé cesty, údiv nad fascinující sílou přírody, dojetí z přenádherného života všude kolem, napětí z množství hadů nebo pocity zvláštního strachu v kulisách připomínající krutou minulost tohoto místa. Poznání Gorgony rozhodně stálo a stojí za to!
