Publikováno v magazínu Koktejl číslo 01, rok 2020
Ve Svazové republice Myanmar, chcete-li v Barmě, oficiálně žije na pětapadesát miliónů lidí. Sedmdesát procent jsou etničtí Barmánci, zbylé obyvatelstvo tvoří příslušníci více než sto třiceti různých etnických skupin. Nejpočetnější jsou Šanové, Karenové, Arakanci, Čjinové a Monové. Mimo úřední záznamy vyčnívají Mokenové. Tito členové pradávného kočovného kmene připluli na svých lodích z jižní Číny asi před čtyřmi tisíci lety a rozptýlili se po ostrovech Andamanského moře mezi Barmou a Thajskem. Kvůli kočovnému a svobodnému způsobu života se jim od pradávna často přezdívá mořští cikáni (Sea gypsies).
VYSNĚNÁ CESTA
Mokenové, v Myanmaru známí jako Soloni, nejsou oficiálními obyvateli žádného státu – nemají tak státní příslušnost, žádné výhody, ani nárok na území, které obývají. Podle odhadů jich zbývají poslední tři tisíce. Od první chvíle, kdy jsme se rozhodli pro cestu do Myanmaru, byl hlavní cíl naší výpravy jasný. Co bylo ale už jasné méně, jak se k této austronéské etnické skupině, jejíž život je úzce spjat s mořem a kočováním, dostaneme. Po návštěvě myanmarského severu a nespočtu zdejších chrámů jsme se konečně vypravili na vysněný jih této dobrosrdečné země. I když Myanmar prochází postupnou demokratizací a mnohé se za poslední roky změnilo, na chodu země se i nadále podílí vojenská junta. Jelikož jsme se rozhodli navštívit a zdokumentovat místo cizincům téměř zapovězené, bylo nám jasné, že problémům s vládními složkami se na jihu Myanmaru nevyhneme. Mokenové se totiž plaví v bezprostřední blízkosti Mergujského souostroví, tedy ve vojensky pečlivě střeženém území. Ještě donedávna byla celá tato oblast zcela uzavřena a dnes je zpřístupněna hlavně mezinárodním vědcům. Okamžitě po našem příjezdu do městečka Myeik, jsme začali sbírat informace. Na naše všetečné dotazy na toto téma nám místní odpovídali shodně – že najít Mokeny žijící ještě tradičním způsobem života na moři je v současnosti téměř nemožné, že do oblasti Mergujského souostroví bez vojenského doprovodu nemůžeme a že povolené jsou pouze vládou organizované plavby v ceně okolo pěti set amerických dolarů za osobu a den. Spatřit nomády jsme si opravdu moc přáli. Nechtěli jsme ale ani vojenský doprovod a ani se vysněného cíle vzdát. I přes všechny špatné zprávy se na nás v sousední vesnici nakonec usmálo štěstí. Podařilo se nám přemluvit místního starostu i armádního velitele, aby nám pomohli. Starosta nám po zdlouhavých vyjednáváních vypůjčil loď. A vojenský velitel? Ten za drobnou odměnu, řekněme, přivřel oko. Jak se říká, risk je zisk, a tak jsme i za cenu možných nepříjemností s tamější vládou na vlastní pěst vyrazili hledat mořské cikány.
RAJSKÉ OSTROVY
Mergujské souostroví tvoří více než 800 ostrovů a skalisek, která se táhnou podél Tenasserimského pobřeží na jihu Myanmaru nedaleko hranic s Thajskem. Jako lusknutím prstu jsme se ocitli v přírodním ráji. S otevřenou pusou jsme žasli nad průzračně azurovým mořem, opuštěnými plážemi a neprostupnou džunglí. Mokenové jsou jedinými obyvateli několika zdejších ostrovů. Mnoho rodin již však původním kočovným způsobem života nežije. Vláda, a to jak v Myanmaru, tak v Thajsku, kudy se Mokenové také plaví, se snaží tuto kulturu připoutat k pobřeží, děti vzdělávat ve školách a socializovat je s tamější kulturou a žitím. Moken (Maw Ken) v překladu znamená „plavící se po moři“ nebo také „do vody ponořený“. V dávných dobách tito lidé neodplouvali na moře, ale v období dešťů se z moře vraceli na břeh. V současné době jsou drženi při pobřeží a žijí v domcích na kůlech v malých rybářských osadách na plážích. Kabangy, dávné symboly svobody, byly jejich tradiční obytné lodě a dopravní prostředek v jednom. Mokenové je vyráběli ručně z lehkého dřeva. Mergujské souostroví je součástí národního parku, který kácení jakéhokoliv dřeva zakazuje. Mokenové tak přišli o možnost stavění svých tradičních hausbotů. I díky těmto opatřením se kultura mořských cikánů dostává pod čím dál větší tlak. S rozvojem turistického ruchu přicházejí o území, která po staletí obývali. V Thajsku vláda dokonce Mokeny přestěhovala do vnitrozemí, kde ztrácí kontakt s tradicemi a postupně splývají s běžnými obyvateli. Velkým problémem je i komerční rybolov, který pustoší Andamanské moře a bere nomádům příležitost obživy. Vědomosti a kultura tohoto etnika se tak pomalu z našeho světa vytrácejí.
DEN S VELKÝM „D“
Najít rodinu, žijící na moři, bylo pěkným oříškem. V průběhu prvního dne, kdy jsme kličkovali mezi ostrovy, jsme žádnou takovou nenašli. V rybářské osadě, kde jsme zakotvili na svačinu, nám ale místní obyvatelé dali naději. Jedna z takových tradičně žijících rodin, se tu prý včera ukázala. Když budeme prý dobře hledat, mohli bychom ji potkat. V Andamanském moři jsme proto hledali až do večera. Ráno moudřejší večera, a tak s prvními hvězdami na obloze doufáme, že druhý den se na nás štěstí skutečně usměje. Na Mokeny myslíme i ve chvíli, kdy uleháme. Ve své nejznámější knize Alchymista brazilský spisovatel Paulo Coelho píše: „Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.“ A my si ten večer přáli a chtěli asi moc dobře, protože hned druhý den ráno, jsme Mokeny, které jsme si ještě v Čechách doslova vysnili, skutečně v dáli zahlédli. Poznali jsme je podle několika malých lodiček zapřažených za velkou lodí, což je pro Mokeny typické. Připluli jsme k rodině, jak nejrychleji to šlo. Oni sice nerozuměli nám, my nerozuměli jim, ale i přes jazykovou bariéru jsme se na všem dokázali domluvit. Hlava rodiny, statný šedesátník, nás po chvíli na jejich loď pozval. Den na lodi začal rodinnou pozdní snídaní, hned poté jsme se přesunuli na místo vhodné k lovu. Život mořských cikánů je bezprostředně spojen s vodou, není proto divu, že jsou bez výjimky skvělými potápěči a také lovci. Dokážou se ponořit do hloubky přes třicet metrů a vydržet bez kyslíku déle než pět minut. Říká se, že mokenské děti umí dřív plavat než chodit. Vědecké studie dokonce prokázaly, že se Mokenové v průběhu evoluce přizpůsobili životním podmínkám, ve kterých po tisíce let žijí. Dokážou například zúžit panenky o 22 % víc než ostatní lidé, díky čemuž vidí pod vodou dva krát lépe. Mají fantasticky propracované pohyby nejen pro plavání, ale i pro lov s harpunou. Ryby a mořské plody loví nejenom v tropických vodách. Čas od času se ženy vydají i na některou z místních pláží, kde s pomocí klacíku dolují mlže zavrtané do bělavého písku. Ani o tento lov jsme nebyli ochuzeni. Obsah košíku sice nevypadal ani trochu lákavě, ale věřte, nebo ne, po usmažení chutnali „červíci“ i přes křupající písek mezi zuby skvěle.
VLNA, KTERÁ POŽÍRÁ LIDI
Loď je pro mořské cikány skutečně vším, tedy i kuchyní, ve které místní ženy kouzlí jednu dobrotu za druhou. Co jsme z úlovku k obědu nesnědli, smění Mokenové později na souši za naftu, rýži či potřebné vybavení. Po jídle na lodi zavládla pohoda a klid. Nikdo v těchto končinách nikam nespěchá, nikdo se nikam nežene. Lidé v průběhu dne nejenom loví, jí a odpočívají, ale také si povídají, smějí se, mají čas jeden na druhého i na rodinou soudržnost. A tak jsme i my měli dostatek času a klidu na přemýšlení. Dospělí Mokenové jsou negramotní. Mají svůj vlastní jazyk, který ale nemá písemnou podobu. Nikdy ji na nic nepotřebovali. Veškeré své vědomosti, um, legendy a tradice si mořští cikáni předávají ústně z generace na generaci. Odhady však říkají, že dnešní mokenské děti jsou možná poslední generací tohoto etnika, která bude znát a uctívat tradice dávných předků. Do celosvětového povědomí se Mokenové dostali v roce 2004 po zničující vlně tsunami, která zasáhla pobřeží Andamanského moře až po Srí Lanku. Z moudrosti svých předků všichni dobře poznali znamení, která jim vyslala sama příroda, že přijde „laboon“ (vlna, která požírá lidi). Mokenové proto utekli do bezpečných hor. Tsunami tenkrát v Asii zabila téměř čtvrt miionů lidí. Mořští cikáni přežili všichni. Dodnes je nám líto, že i těmto srdečným, uctivým a pokorným lidem hrozí ztráta jejich pradávné identity. Na lodi uprostřed moře jsme si vzpomněli na slova ochránce přírody a fotografa Thoma Henleyho. Říká, že „Když zanikne druh, ztratíme jednu z možností přírody. A Když zanikne jeden z jazyků a kultur, ztratíme část lidské duše a mysli.“ Až bude poslední Moken připoután k zemi, až bude poslední karenské ženě z krku sebrána její obruč, nebo až zemře poslední pavoučí žena, zmizí další části z naší kolektivní duše. Na čas strávený s Mokeny nikdy nezapomeneme. Náš poslední den s nimi se však nachýlil ke konci a my jsme s neutuchajícím úžasem ještě pozorovali dění na lodi. Po celý čas byli Mokenové skvělí, přátelští, ukázali nám svůj svět, rozdělili se s námi o jídlo, pití i lože. Kývnutím hlavy jsme si s rodinkou mořských nomádů naposledy popřáli dobrou noc a pak už jsme všichni jenom klidně spali a spali, klidné moře nás houpalo a hvězdná obloha nad námi zářila a střežila naše mořské sny.
