Senegal - Země Bassari
„Slavnost začíná. A to iniciačním tancem v tradičních krojích, během kterého se některé ženy dostávají do transu. Pro ochranu je doprovází i lesní duchové s podobou slona.“
zádech batolaty, na hlavách kanystry s vodou či koši se zbožím. Jo a na nohách mají tu nejlepší turistickou obuv – ťapky! Dodnes mají za své výkony můj obdiv. Je ovšem pravdou, že jsou trénované. Tuto cestu zdolávají minimálně jednou denně. Ne nadarmo se říká, že Senegal je domovem především Senegalců a až teprve potom muslimů a křesťanů. 16 milionů lidí tu vedle sebe spokojeně žije v harmonii a vzájemné náboženské toleranci. Různé zvyky a tradice se tu proplétají v rodinných vazbách, ve školách, na kulturních událostech. Záhadné kouzlo, které by bylo tolik potřeba v okolním světě, se jmenuje teranga – specifický životní styl, všudypřítomná přátelská pohostinnost. Teranga je tu hluboce zakořeněna. Lidové tradice se i zde nejlépe dochovaly na venkově. V jihovýchodním Senegalu, v nejodlehlejší, nejdivočejší a nejkopcovatější krajině, žije tradičním způsobem života hned několik unikátních kmenů. Země Bassari, jak se tomuto koutku světa říká, je pro zachovalou kulturu zdejších kmenů od roku 2012 zapsána na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. I když sem misionáři v minulosti přinesli obě hlavní senegalská náboženství – tedy převažující islám a menšinové křesťanství, místní lidé je zde dále mísí s původní animistickou vírou v lesní duchy, démony, magii a nadpřirozeno. Nejzachovalejší animistickou
víru v kraji Bassari mají Bedikové, kteří do jihovýchodního Senegalu přišli ve 13. století. Díky izolovanosti v podhůří Fouta Djalon si tento kmen dokázal udržet svoje původní tradice až do příchodu křesťanských misionářů ve 20. století. Bedikové jsou proslulí svými iniciačními rituály. Zasvěcení chlapců v muže trvá i šest měsíců a čekatelé během něj vykonávají celou řadu rituálů a ceremonií. Mnohé z nich probíhají v lese s pomocí lesních bohů, kterým Bedikové přinášejí zvířecí obětiny. Po vesnici běhají postavy celé zahalené do spletených vláken kůry a listí. Kankouran, tak se této záhadné maskované postavě říká. Masky pobíhají sem a tam a bez jakéhokoliv ostychu šlehali proutkem přes nohy každého, koho právě potkají. Povinné šlehnutí dostávají také všichni letos obřezaní chlapci, kteří procházejí tradiční iniciací. Bedikové věří, že šlehnutí prutem očišťuje tělo po zdravotní i duchovní stránce. Iniciovaným chlapcům navíc přináší ochranné kouzlo proti zlým silám. Pro ženy ve věku 25 až 30 let se v tomto kraji jednou za pět let pořádá velká společná slavnost. Ženy při ní tančí oblečené v krojích a muži, převlečeni za lesní duchy, je jako jejich ochrana doprovází. Součástí krojů jsou korálky, které symbolizují zralost, moudrost a rozvoj. Čím je žena starší, tím její korálky nabývají na důležitosti.
CESTA ZA FOTKOU
Ten spalující žár je únavný! Někdy si říkám, že byla fakt blbost jet do Senegalu v nejteplejším období v roce. Je 43 °C ve stínu a já šplhám do jedinýho krpálu široko daleko. Senegal je rovinatá oblast, nejvyšší horou je bezejmenný vrchol sahající do výšky 648 m. n. m. Ale vesnice domorodých kmenů Bedik a Bassari mají jedinou přístupovou pěšinu táhnoucí se po strmých skaliskách. Cestou do vesnice mě navíc předbíhají nejenom místní děti, ale také ženy obtěžkané na
Po příchodu do vesnice musím absolvovat tradiční posvěcení náčelníka kmene, že u nich můžu pobýt, a ještě si vše fotit. Tyhle minuty protahující se často až do několika hodin nemám rád, ale jsou moc důležité. Je to přesně ten čas, kdy si musím získat důvěru toho nejdůležitějšího člověka ve vesnici. Naštěstí se mi to i tady v zemi Bassari daří po půl hodině. Se souhlasem dostávám také nabídku účastnit se iniciačního rituálu masek. Když se náčelník sousední vesnice dozvěděl,
že jsem tu, přispěchal se na mě podívat. A aby se před kolegou nenechal zahanbit, pozval mě i on na iniciační rituál do jeho vesnice. Je mi velkou ctí, a i když se ceremoniál zasvěcení žen ve věku 25 – 30 let, které probíhá jednou za pět let, koná až za týden, rád si zdejší pobyt prodloužím. A v tu chvíli jsem vděčný i za proklínané horko. Nikdy jindy, než v období sucha bych totiž takovou příležitost neměl!