Moken (Maw Ken) v překladu znamená „plavící se po moři“ nebo také „do vody ponořený“. Mokenové jsou příslušníci pradávného kočovného kmene, kteří asi před čtyřmi tisíci lety připluli na svých lodích z jižní Číny a rozptýlili se po ostrovech Andamanského moře mezi Barmou a Thajskem. Kvůli kočovnému a svobodnému způsobu života se jim často přezdívá mořští cikáni (Sea gypsies). Nejsou oficiálními obyvateli žádného státu, díky čemuž nemají státní příslušnost, žádné výhody, ani nárok na území, které obývají. Podle odhadů jich zbývají poslední tři tisíce. V Myanmaru Mokenové obývají Mergujské souostroví. To tvoří více než 800 ostrovů, ostrůvků a skalisek, která se táhnou v délce 530 km podél Tenasserimského pobřeží na jihu země. Kromě Mokenů, kterým se v Barmě říká Soloni, na ostrovech téměř nikdo nežije. Oblast byla dlouho izolovaná od okolního světa, což z ní dle mého názoru dělá ráj na zemi. Kabangy, dávné symboly svobody, jsou jejich tradiční obytné lodě a dopravní prostředek v jednom. Vyrobené jsou ručně z lehkého dřeva, což je činí velmi stabilní. Jak jsem se na vlastní oči přesvědčil, Mokenové jsou bez výjimky skvělými potápěči, dokážou se ponořit do hloubky přes 30 metrů a vydržet bez kyslíku déle než 5 minut. Ve vodě se pohybují s přirozenou lehkostí a jejich jistá a precizní práce s harpunou je obdivuhodná. Když potřebují zůstat při mořském dně, aby nasbírali perly a korýše, zatíží se kameny a chodí po dně se stejnou
lehkostí jako po souši. Asi nikoho nepřekvapí, že jsou Mokenové animisté a věří, že všechny živé bytosti kolem nich mají duši. Velkou úctu prokazují nejen svým předkům a ale samozřejmě také přírodě a moři. Dospělí Mokenové jsou negramotní. Mají svůj vlastní jazyk, který ale nemá písemnou podobu. Nikdy nebyla potřeba. Veškeré vědomosti, legendy a tradice si tito lidé předávají ústně z generace na generaci. Dnešní úřady však posílají mokenské děti do škol, kde se učí barmsky, nebo thajsky, čímž znatelně trpí jejich lidový folklor. Odhady říkají, že tyto děti jsou možná poslední generací Mokenů, která bude znát a uctívat tradice dávných předků. Své hluboké znalosti Mokenové prokázali v roce 2004 při sérii vln tsunami, které zpustošily většinu pobřeží Indického oceánu a usmrtily na 230 000 lidí. Mokenům se nic nestalo. A ne nebyl to zázrak, nebyla to ani náhoda. Díky své pradávné moudrosti dokázali vyčíst znamení, která jim vyslala sama příroda, že přijde „Laboon“ (vlna, která požírá lidi) a utekli do bezpečných kopců. Přežili všichni! Dnešní civilizační a především vládní tlak drží Mokeny neúprosně u břehu. Jejich přirozené prostředí bylo vyhlášeno za národní park, čímž jim bylo znemožněno využívat dřevo na stavbu lodí a lovit ve zdejších vodách. Pokud se něco nezmění, je bohužel jen otázkou času, kdy naše Země přijde o další krásný dílek do mozaiky s názvem „Kolektivní duše Země“.
„Říká se, že děti Mokenů umějí dřív plavat než chodit. V dávných dobách Mokenové neodplouvali na moře, ale z moře se vraceli na břeh. V současné době jsou drženi při pobřeží a žijí v domcích na kůlech v malých osadách na plážích.“
Ještě donedávna byl Myanmar, chcete-li Barma, téměř hermeticky uzavřenou zemí. I když se její brány od roku 2015 pomalu okolnímu světu otevírají, stále zde nalezneme místa, a není jich málo, která jsou zahraničním návštěvníkům uzavřena, nebo přístupná pod přísným dohledem junty. Běžný cestovatel vliv vojenské junty dá se říct, téměř nezaznamená. Já se vzhledem k vytčenému cíli zdokumentovat poslední nomády Andamanského moře komplikacím, byrokratickým nástrahám a problémům s vládními složkami nevyhnul. Téměř celý jih Barmy a oblast, kde žijí Mokenové obzvláště, je uzavřeným a pečlivě střeženým místem, které bylo ještě donedávna
uzavřené všem. Dnes je Mergujské souostroví zpřístupněno hlavně mezinárodním vědcům. Cestovat nezávisle do Mergujského souostroví je však zakázané. Jediné, co v této oblasti vláda povoluje, jsou organizované plavby mezi ostrovy v ceně okolo 1 000 amerických dolarů za den. Což je i jeden z hlavních důvodů, proč sem vlastně téměř nikdo nejezdí. Tohle ale rozhodně není moje cesta. Nechci turistické divadýlko, chci vidět a fotit reálný život alespoň jedné stále kočující rodiny Mokenů, která by nebyla jakkoliv zasažena turistickým ruchem. Ve svém životě se nevzdávám a někdy až tvrdohlavě jdu za dosažením vytyčeného cíle. I tato vlastnost mi často pomáhá
dostat se k ojedinělým momentům, i když třeba mí kolegové na cestě často kroutí hlavou. Nedaleko městečka Myeik jsem se v tomto případě dokázal domluvit s místním starostou i armádním velitelem. Od starosty jsem si po zdlouhavých vyjednáváních vypůjčil loď a vojenský velitel za drobnou odměnu, řekněme, přivřel oko. Proplouvat mezi Mergujským souostrovím na vlastní pěst byl neuvěřitelně velký risk, který se mi ale dost vyplatil! Vždycky, když si prohlížím tyto fotky, vzpomínám na čas strávený s rodinoku Mokenů na jejich lodi a jsem vděčný za možnost prožít, poznat a nafotit jejich tradiční způsob života.